Zemřel Václav Větvička: Botanik, který naučil Čechy milovat přírodu

Příroda ztratila svou tvář. Když se v úterý 30. července 2026 roznesla zpráva o smrti Václava Větvičky, botanika a publicisty, nešlo jen o odejití jednoho vědce. Odešel muž, který pro generace Čechů dal rostlinám jméno i tvář. Zemřel ve věku 88 let na svém dlouhodobém místě pobytu v Hamzově léčebně na Chrudimsku.

Pro mnoho z nás byl Větvička tím hlasem, který nám vysvětlil rozdíl mezi pampeliškou a kozincem, nebo proč je důležité chránit lokality podbělů. Byl to ten typ člověka, který vás neztratil při odborných názvech, ale naopak vám ukázal krásu v každém listu. Jeho odchod tak rezonuje mnohem hlouběji, než by odpovídalo běžnému nekrologu akademika.

Kdo byl muž, který naučil národ milovat stromy?

Narodení 13. ledna 1938 v Praze bylo prvním krokem k tomu, aby se stal jedním z nejvlivnějších popularizátorů přírodních věd u nás. Zatímco jiní biologové psali články do špecializovaných časopisů, které četli pouze kolegové, Větvička cílil přímo na veřejnost. Jak správně poznamenal portál Životopisyonline.cz, byl to „botanik, který naučil Čechy milovat stromy a rostliny“.

Jeho kariéra však nestála jen na populárních knihách. Dlouhá léta působil jako ředitel prestižní instituce – Botanické zahrady Vědeckého parku AV ČR v Praze (často označované jako pražská botanická zahrada v centru). Pod jeho vedením se tato zahrada stala nejen centrem výzkumu, ale také místem, kde se lidé mohli osobně setkat s exotickou i domácí florou. Tuto roli potvrdily i médií jako Reflex či Pražský patriot, kteří jej označili za dlouholetého ředitele této klíčové instituce.

Ocenění od státu i respekt kolegů

Větvičkova práce neunikla pozornosti ani nejvyšších státních představitelů. Média, včetně serveru Pražská Drbna, upozornila na fakt, že jej ocenil tehdejší prezident Miloš Zeman. To není maličkost. Státní vyznamenání jsou často udělována za politické zásluhy, ale v případě Větvičky šlo o uznání jeho mimořádného přínosu ke vzdělávání společnosti a ochraně životního prostředí.

V odborných kruzích si získal obrovský respekt. Byl jmenován čestným členem významných botanických sdružení, včetně UBZCR (Ústavu biologie rostlin ČSAV), což dokládá, že jeho popularita nevznikla na úkor vědecké serióznosti. Naopak, dokázal propojit ty dvě světy, které se často míjejí: tvrdou vědu a lidské emoce spojené s přírodou.

Poslední dny a rozloučení

Zpráva o jeho úmrtí se objevila ráno 30. července. Regionální deník Chrudimský deník informoval o tom, že zemřel v Hamzově léčebně, která je známá svým komplexním péčí o seniory a lidi po cévních mozkových příhodách. Je pravděpodobné, že zde Větvička strávil své poslední roky v důstojném klidu, daleko od ruchu hlavního města, ale stále obklopen zelení, kterou miloval.

Rozloučení proběhlo soukromě. Jak informoval server Novinky.cz dne 7. srpna 2026, rodina se s ním rozloučila v intimním kruhu. Nebyly velké demonstrace ani oficiální státní ceremonie, což odpovídalo jeho povaze. Větvička nikdy nehonil slávu; honil ji pravdou o tom, jak funguje příroda.

Dědictví, které zůstává

I když fyzicky už není mezi námi, jeho odkaz žije dál. Knihy vydané nakladatelstvím Jan Vašut, články v časopise Živa (orgán ČSAV) a desítky hodin rozhlasových a televizních vystoupení zůstávají živým materiálem pro nové generace. Videozáznamy z cyklu „Podvečery s osobnostmi“ z roku 2015 dodnes ukazují jeho nadšení, když mluvil o kvetoucích loukách nebo starých dubech.

Je to trochu smutné, ale zároveň inspirativní. V době, kdy jsme digitálně přetížení a oddělení od přírody betonovými zdmi, nám Větvička ukázal cestu zpět. Naučil nás, že stačí se zastavit, podívat se dolů pod nohy a začít pozorovat. A to je dědictví, které neumírá.