Představa, že si po porodu odnesete svou placentu domů a následně z ní vyrobíte krém nebo ji využijete v alternativní medicíně, zní pro mnohé exoticky. Pro právníky je to ale zásadní otázka vlastnictví a soukromí. Ivo Telec ve svém aktuálním komentáři na Medium.seznam.cz rozebírá, jak se k tomuto tématu postavil Ústavní soud České republiky. A odpověď není tak černobílá, jak by se mohlo zdát.
Článek s názvem „Kosmetické přípravky aneb Tuky, placenty a Ústavní soud“, publikovaný 30. července 2026, vychází z klíčového nálezu ze dne 16. března 2021 (sp. zn. III. ÚS 2480/20). Ten sice konkrétní stěžovatelku neuspokojil, ale vytvořil precedens, který má dalekosáhlé důsledky pro všechny rodičky v Česku. Podstatné je, co soudci řekli mezi řádky – a hlavně to, co explicitně odmítli.
Konec paušálních zákazů
Problematika nakládání s placentou dlouho visela na tenkém ledě. Nemocnice často argumentovaly ochranou veřejného zdraví a biologickým materiálem, který musí být bezpečně zlikvidován. Ústavní soud však v tiskové zprávě k nálezu jasně vzkázal: „Ústavní soud proto nesdílí tezi o apriorním (!) odepření vydání placenty odůvodněnou paušálně pojímaným zájmem na ochraně veřejného zdraví.“
To je silný moment. Soud tím de facto rozrazil dveře k tomu, aby každá situace byla posuzována individuálně. Nelze jednoduše říct „ne“ všem, protože se nám nelíbí, co si s tím matka může dělat. Právo na soukromý a rodinný život, garantované Listinou základních práv a svobod, zde hraje prim. Jak upozorňuje Telec, existuje „zákonná povinnost zdržet se zásahu proti svobodnému rozhodnutí rodičky žít podle svého“. Za běžných okolností tu tedy nemůže stát byrokracie a blokovat tento proces bez velmi vážných, konkrétních důvodů.
Paradox zamítnuté stížnosti
Zde přichází ta část, která mate laickou veřejnost. V daném případě III. senát Ústavního soudu, jehož zpravodajem byl soudce Vojtěch Šimíček, ústavní stížnost zamítl. Proč? Protože v konkrétních okolnostech tohoto sporu nedošlo k porušení práv. Matka sice placentu nedostala, ale soudci shledali, že postup zdravotnického zařízení byl v tomto specifickém kontextu ospravedlnitelný.
Nejvyšší soud, Krajský soud v Praze ani Okresní soud v Mělníku, jejichž rozhodnutí bylo napadáno, se tedy dopustily chyby, za kterou by měly nést ústavní odpovědnost. Nález uzavřel, že „nevydání placenty nepředstavovalo zásah do základních práv stěžovatelky“. Je to jemná, ale zásadní distinkce. Soud neschvaluje postup nemocnice jako univerzální pravidlo, ale pouze potvrzuje, že v tomto jednom konkrétním sporu nešlo o svévolii.
- Datum nálezu: Vypracován 16. 3. 2021, vyhlášen 22. 3. 2021.
- Rozhodující orgán: III. senát Ústavního soudu ČR.
- Klíčový výrok: Paušální zakazování vydání placenty kvůli obecnému „veřejnému zdraví“ je protiústavní.
- Výsledek: Stížnost zamítnuta, ale princip stanoven ve prospěch rodiček.
Kosmetika a tuky: Co s tím?
Název Telecova článku naznačuje širší souvislosti. Placenta není jen biologický odpad. V posledních letech nabývá na popularitě její využití v kosmetice (tzv. placentární krémy) nebo v tradiční medicíně. Pokud má žena právo o své placentě disponovat, znamená to, že ji může i prodat nebo darovat firmám, které z ní vyrábějí produkty?
Tady se dostáváme do šedé zóny legislativy. Ústavní soud řešil primárně lidská práva, nikoliv obchodní zákoník. Nicméně, pokud je placenta považována za součást těla, které si matka může ponechat, její další komerční využití se stává logickým krokem. Telec ve svém textu zdůrazňuje, že se zabývá pouze „analytickou právní větou“, tedy obecným shrnutím, a nezabývá se detaily kauzy. To je důležité pro pochopení toho, že tento nález není automatickým pasem pro každou ženu, která chce placentu vzít domů. Je to ale konec时代 éry, kdy lékaři mohli placentu zadržovat jen proto, že „tak se to vždycky dělalo“.
Co čekáme dál?
Aktualizace článku ze 3. srpna 2026 ukazuje, že toto téma stále rezonuje. Zatímco Ústavní soud dal jasné vodítko, praktická realizace závisí na jednotlivých porodnicích. Ty budou muset zavést jasnější interní směrnice, které budou respektovat individuální přání pacientek, aniž by porušily hygienické předpisy.
Pro běžnou čtenářku to znamená jednu věc: Pokud chcete mít placentu doma, máte za sebou ústavní oporu. Nemůžete si ji však vynutit za každou cenu, pokud hrozí reálné riziko. Ale nemocnice už nemůže použít generický argument o „bezpečnosti“ jako štít proti vašemu přání. Je to vítězství pro autonomii ženy nad jejím tělem, byť přišlo s drobným háčkem v podobě nutnosti individuálního posuzování.
Frequently Asked Questions
Mohu si po porodu v Česku legálně odnést placentu domů?
Ano, ale není to automatické právo bez podmínek. Ústavní soud v nálezu III. ÚS 2480/20 potvrdil, že paušální zakazování vydání placenty z důvodu obecného zájmu na ochraně veřejného zdraví je protiústavní. Rodička má právo o placentě rozhodnout, avšak zdravotnické zařízení může její vydání omezit, pokud by hrozilo konkrétní, prokazatelné riziko pro veřejné zdraví. Každý případ se tak posuzuje individuálně, nikoliv plošným zákazem.
Proč Ústavní soud zamítl stížnost matky, která chtěla placentu zpět?
Stížnost byla zamítnuta, protože v konkrétních skutkových okolnostech tohoto případu soudci neshledali porušení základních práv. Ačkoli Ústavní soud kritizoval přístup založený na paušálním odmítání, v dané kauze uznal, že postup soudu prvního stupně a následných instancí byl správný. Závěr, že „nevydání placenty nepředstavovalo zásah do základních práv stěžovatelky“, se vztahuje pouze k této specifické situaci, nikoliv ke všem možným scénářům.
Jaký vliv má tento nález na výrobu kosmetiky z placent?
Nález přímo neupravuje trh s kosmetikou, ale otevřel cestu k větší volnosti v nakládání s placentou. Pokud má žena právo placentu získat, může ji následně prodat nebo darovat firmám specializujícím se na placentární kosmetiku. Autor Ivo Telec ve svém komentáři spojuje tuto právní změnu s rostoucím zájmem o alternativní využití tuků a tkání. Prakticky to znamená, že zdroj biomateriálu pro tyto účely se stává méně regulovaným státními bariérami a více závislým na dohodě mezi matkou a odběratelem.
Kdo je soudce Vojtěch Šimíček a jakou roli sehrál v této kauze?
Vojtěch Šimíček je soudcem Ústavního soudu České republiky a v této kauze vystupoval jako zpravodaj u III. senátu. Jako zpravodaj měl na starosti přípravu podkladů pro rozhodování senátu a formulaci návrhu nálezu. Jeho role byla klíčová při hledání rovnováhy mezi právem na soukromí rodičky a povinnostmi zdravotnických zařízení ohledně likvidace biologického materiálu. Jeho práce vedla k formulaci oné analytické právní věty, která dnes slouží jako vodítko pro praxi.
