Představte si situaci: jste umělec, kterého před padesáti lety zavřeli komunisté, a dnes, už po smrti, vám stát tvrdí, že na odškodnění nemáte nárok, protože vás formálně ani neodsoudili. Zní to absurdně? Právě takovou logiku ale musel rozseknout II. senát Ústavního soudu ČR Brno. V čtvrtek 25. března 2026 rozhodl ve prospěch kontroverzního, ale nesporně významného umělce Milan Knížák, Dr. A., který byl bývalým ředitelem Národní galerie Praha.
Soudci konstatovali, že běžné soudy dopustily "nepřípustného formalismu", když zamítly žádost o soudní rehabilitaci za vazbu z přelomu let 1974 a 1975. Proč je to důležité? Protože jde o precedens. Pokud by tento přístup zvítězil, tisíce dalších obětí normalizace by mohly přijít o právo na spravedlivé posouzení jejich křivd jen proto, že režim postupoval chytrými, nikoliv jen brutálními, způsoby.
Konec justičního pingpongu
Vše začalo tím, že JUDr. Lubomír Müller, advokát zastupující pozůstalost Milana Knížáka, podal ústavní stížnost proti rozhodnutím nižších instancí. Konkrétně šlo o usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. ledna 2026 a Obvodního soudu pro Prahu 10 z prosince 2025. Tyto soudy argumentovaly tak, že zákon o rehabilitaci se nevztahuje na osoby, které sice seděly ve vazbě, ale proti nim nebylo zahájeno plnohodnotné trestní stíhání, nebo bylo zastaveno.
Tady ale nastává ten zásadní moment. Senát pod vedením předsedy Jiřího Přibáně, spolu s soudci Martinem Smolkou a Pavlem Šámalem (který byl soudcem zpravodajem), řekl: "Stop." Podle nich porušila tato rozhodnutí základní práva garantovaná Listinou základních práv a svobod, konkrétně články 36 odst. 1 a 38 odst. 1. Soudci zdůraznili, že zákon má být vykládán v duchu ústavy – tedy v pochybnostech ve prospěch občana, nikoliv ve prospěch byrokracie.
Zákon musí sloužit spravedlnosti, ne paragrafům
Co přesně říkal zákon o rehabilitaci? Ten doslova uvádí, že soudní rehabilitace je možná "i když nebylo zahájeno trestní stíhání". Nižší soudy tento výklad ignorovaly nebo zužovaly na situace, kdy stíhání skončilo odsouzením. Ústavní soud ale upozornil, že účelem zákona je napravení bezpráví spáchaného totalitním režimem. Pokud někdo strávil měsíce ve vězení za politické delikty, jako byl údajný pokus o poškozování zájmů Československa v cizině, nelze mu upírat rehabilitaci jen kvůli procesním detailům.
"Soudci uznali, že zákon nemůže odškodnit všechny křivdy, ale má jím být úmysl rozhodnout v pochybnostech ve prospěch rehabilitace, a nikoli v její neprospěch," uvedli soudci ve svém odůvodnění.
Tento princip je klíčový pro celou českou justici. Ukazuje, že mechanické aplikování starých pravidel může vést k novému typu nespravedlnosti. Formalismus, který kdysi chránil režim, teď hrozil ublížit těm, kteří pod jeho tlakem trpěli.
Blesková reakce justice v srpnu 2026
Rozhodnutí Ústavního soudu bylo konečné a neodvolatelné. Což znamenalo jediné: Obvodní soud pro Prahu 10 musel věc projednat znovu, tentokrát s "novýma očima". A udělal to rychle. Dne 5. srpna 2026, tedy necelé čtyři měsíce po nálezu Ústavního soudu, soudce přiznal Milanu Knížákovi nárok na soudní rehabilitaci za jeho vazební stíhání.
Zajímavé je, že toto rozhodnutí nabyla okamžité právní moci. Strany se vzdaly práva na odvolání. To naznačuje, že i státní zastupitelství pochopilo, že další tahanice nemá smysl. Právo bylo na straně umělce. Ačkoliv Knížák, který zemřel v roce 2026, se tohoto vítězství osobně nedožil, symbolický význam je obrovský. Byla to tečka za dlouholetým bojem o čest.
Knížákova stopa v kultuře i společnosti
Proč vlastně celý případ vyvolal takovou pozornost? Milan Knížák nebyl jen obyčejný disident. Byl to avantgardní umělec, zakladatel skupiny Aktual, a později dlouholetý ředitel Národní galerie. Jeho jméno je synonymem pro provokaci, experiment a nekompromisní postoj. Komentátoři, jako například publicista Klempíř, poukazovali na to, že kultura ztrácí výraznou osobnost, ale zároveň připomínali, že právě lidé jako Knížák byli terčem režimu právě proto, že byli příliš nezávislí.
Případ není ojedinělý. V září 2026 soudy rehabilitovaly i šestici dalších disidentů, včetně místopředsedy Senátu. Ústavní soud se tak stal pojistkou proti zapomnění a snaze "zamést minulost pod koberec". Každé takové rozhodnutí je připomínkou toho, že spravedlnost může dorazit pozdě, ale musí dorazit.
Často kladené otázky
Proč Ústavní soud zrušil rozhodnutí nižších soudů?
Nižší soudy se dopustily "nepřípustného formalismu". Zamítly rehabilitaci pouze proto, že proti Milanu Knížákovi nebylo vedeno standardní trestní stíhání, ačkoliv byl nezákonně držen ve vazbě. Ústavní soud shledal, že toto výkladové chování porušuje právo na spravedlivý proces a rovnost před zákonem podle Listiny základních práv a svobod.
Jaký byl obsah historického obvinění Milana Knížáka?
V letech 1974–1975 byl Knížák stíhán pro údajný pokus o poškozování zájmů Československa v cizině. Šlo o typické politické obvinění komunistického režimu, které mělo umlčet disidentské a kulturní aktivity, které režim vnímal jako ohrožení své autority na mezinárodním poli.
Došlo k rehabilitaci ještě za života Milana Knížáka?
Ne, Milan Knížák zemřel v roce 2026. Oficiální rehabilitaci mu přiznal Obvodní soud pro Prahu 10 až 5. srpna 2026, tedy po jeho smrti. Rozhodnutí však mělo okamžitou právní moc, což znamená, že jeho jméno je now oficiálně očištěno od komunistických křivd.
Kdo rozhodoval v senátu Ústavního soudu?
O věci rozhodl II. senát Ústavního soudu. Předsedal mu soudce Jiří Přibáň. Dalšími členy senátu byli soudci Martin Smolka a Pavel Šámal, který zároveň figuroval jako soudce zpravodaj, tedy ten, který připravoval hlavní podklady pro rozhodnutí.
Je toto rozhodnutí precedentem pro jiné případy?
Ano, velmi pravděpodobně. Ústavní soud explicitně uvedl, že zákon o rehabilitaci má být vykládán v pochybnostech ve prospěch občana. To otevírá dveře pro mnoho dalších obětí totalitního režimu, které byly stíhány podobnými procedurálními triky a jimž soudy dříve rehabilitaci upíraly.
