Trest smrti na hraně dějin: sametová revoluce zachránila Vocáska, po 38 letech má šanci na svobodu
Poprava po Vánocích, revoluce uprostřed kalendáře
Termín popravy byl pevně daný: 27. prosince 1989. Sotva měsíc po 17. listopadu, kdy se v Praze a dalších městech začal hroutit režim. Zdeněk Vocásek, tehdy čtyřiadvacetiletý, odsouzený za brutální dvojnásobnou vraždu a pokus o další zabití, měl zemřít. Jenže do běhu událostí vstoupily dějiny. Sametová revoluce pozdržela vykonání rozsudku a otevřela cestu k zásadní změně trestní politiky státu.
Vocásek byl k smrti odsouzen 8. září 1988. Jeho žádost o milost prezident Gustáv Husák zamítl. V té době to bývala poslední, ale často jen formální brzda. Po listopadu 1989 ale stát začal přepisovat pravidla. Federální shromáždění během společného zasedání 2. května 1990 přijalo změny, které trest smrti v Československu zrušily. Václav Havel to prosazoval od nástupu do úřadu a novou doktrínu stvrdil i podpisem. V srpnu 1990 tak Vocáskovi změnili rozsudek na doživotí.
Je to paradox: stal se posledním člověkem, kterému československé soudy trest smrti uložily, a zároveň prvním, kdo začal skutečně vykonávat nově koncipovaný doživotní trest. Případ Jaroslava Malého, dalšího odsouzeného k smrti, skončil jinak – i jemu trest změnili, ale v roce 1991 ve vězení zemřel. Vocásek zůstal výjimkou – přežil režim, zákaz poprav i tři dekády za mřížemi.
Změnu systému doprovázela i změna jména. Po letech za branami věznic začal používat příjmení Navrátil. V roce 2025, ve čtyřiašedesáti letech a po 38 letech od prvního nástupu do výkonu trestu, ho Okresní soud v Mostě podmíněně propustil. Podle soudce Benna Eichlera splnil zákonné podmínky, věznice ho hodnotily kladně a soudní znalec označil riziko dalšího násilí za nízké.
Co rozhodlo o propuštění a co přijde dál
Podmíněné propuštění doživotně odsouzených je výjimečné a soudy jsou velmi opatrné. Zákon přitom klade tři jasné podmínky. Soudce Eichler je shrnul jednoduše: odpykat si nejméně dvacet let, prokázat trvalé zlepšení chováním a prací ve věznici a přesvědčit soud, že na svobodě povede řádný život.
- Výkon trestu: Vocásek strávil za mřížemi 38 let, tedy téměř dvojnásobek zákonného minima.
- Náprava: během výkonu trestu nasbíral 41 pochval, stabilně pracoval a dlouhodobě bez kázeňských přestupků.
- Prognóza: znalecké posudky mluví o nízkém riziku recidivy a věznice hodnotí jeho přístup konzistentně pozitivně.
Soud mu stanovil sedmiletou zkušební dobu. Začne v „půlce“ – v domě na půl cesty, kde se zajišťuje dozor a přechod z vězeňského režimu do každodenního života. Poté musí bydlet na trvalé adrese v Česku, být pod dohledem Probační a mediační služby, hlásit se, pracovat nebo aktivně hledat práci, dodržovat nastavené terapie a vyvarovat se alkoholu a drog. To je dnes běžná výbava podmínek, které mají chránit společnost a zároveň dát člověku šanci zvládnout návrat.
Rozhodnutí ale ještě není pravomocné. Státní zástupce se odvolal a případ přezkoumá Krajský soud v Ústí nad Labem. Ten může rozhodnutí potvrdit, zpřísnit podmínky, nebo propuštění zvrátit. V podobných případech hraje roli nejen posudek znalce, ale i nejnovější zprávy z věznice, plán dohledu, stabilní zázemí v civilu a konkrétní závazky, které odsouzený přijme. Soud sleduje, jestli nejde jen o „vzorný výkon trestu“, ale o reálnou připravenost žít mimo vězení.
Vocáskova kauza vyvolává silné reakce pokaždé, když se posune. Nelze se tomu divit: na začátku jsou dvě vraždy a třetí oběť, která přežila pokus o zabití. Na druhé straně je stát, který po revoluci otočil kurz – popravování nahradil doživotím a doživotí doplnil instituty postupného návratu. V tom je Vocásek symbolický. Představuje moment, kdy se trestní spravedlnost přestala opírat o definitivní konec a začala zkoušet, zda někdy může přijít i šance.
Právě proto soudy váží každý detail. Zohledňují věk, časový odstup od zločinů, rodinné vazby, pracovní nabídky a celé to skládají do plánu dohledu. V české praxi bývá zkušební doba u doživotí dlouhá, obvykle v horních jednotkách let. Smyslem je zachytit nejrizikovější první roky na svobodě, kdy je návrat do běžného režimu nejtěžší. Kdo nezvládne plnit povinnosti – třeba přestane spolupracovat s probační službou nebo poruší zákaz návykových látek – riskuje návrat zpět.
Na Vocáskovi je přitom dobře vidět, jak moc záleží na chování uvnitř. Čtyři desítky pochval nejsou výjimkou, ale také ne samozřejmostí. Věznice sledují nejen práci a kázeň, ale i přístup k terapiím, vzdělávání a ochotu přijmout odpovědnost. Pozitivní hodnocení má váhu zejména tehdy, když je stabilní a potvrzené z více oddělení v čase. Soud k nim přidává znalecké posudky, které pracují s rizikovými faktory – od impulzivity po zvládání konfliktů.
Kauza má i vedlejší dějovou linku, která rezonuje veřejností: zmiňované kontakty s Jiřím Kajínkem. Ten tvrdí, že s Vocáskem ve vězení mluvil a získal od něj informace. Nejde o nic, co by mělo právní dopad na aktuální rozhodování, ale připomíná to, jak se jednotlivé kriminální příběhy prolínají a jak funguje vězeňské „podzemí“ – s vlastními pravidly, hierarchií a výměnou informací.
Srovnávat dnešek s rokem 1989 je svůdné, ale nepřesné. Tehdy by poprava před Vánoci prošla bez většího veřejného dozoru. Dnes by ji neumožňoval zákon ani ústavní rámec. Zákaz trestu smrti je už tři dekády součástí základní výbavy českého právního státu i mezinárodních závazků. Přesto zůstává otázka, jak moc má být doživotí „otevřené“ – kdy dát šanci a kdy říct ne. Soudy se drží konzervativní linie: důkazy o změně, jednoznačný dohled a přesný plán.
Teď je míč u krajského soudu. Pokud potvrdí propuštění, Vocásek stráví prvních několik měsíců v domě na půl cesty, pod drobnohledem. Čeká ho práce s probačním úředníkem, hledání zaměstnání, řešení běžných věcí, které věznice řeší za vás – od lékaře přes doklady. Selhání znamená návrat. Úspěch ale neznamená zapomenout. Znamená obstát – nejen před soudem, ale i před lidmi, kteří jeho jméno mají spojené s nejtemnější kapitolou jejich životů.
