11. září změnilo svět: 343 hasičů z FDNY padlo a boj o zdraví pokračuje

Den, kdy se čas zastavil

Nejdrtivější fakt o tom dni? Ještě více příslušníků newyorských složek zemřelo až po něm než přímo během něj. Při 11. září zahynulo 2 977 lidí, z toho 343 hasičů FDNY – největší jednorázová ztráta hasičů v americké historii. V následujících letech ale přibyly stovky obětí mezi těmi, kteří dýchali prach a toxické látky na zřícenisku World Trade Center.

Ráno začalo jako obyčejné úterý. Krátce po půl deváté vyletěl k nebi první sloup černého dýmu. O pár minut později, když televize po celém světě přenášely obraz hořící Severní věže, narazilo do Jižní věže druhé letadlo. Iluze nehody skončila. Šlo o koordinovaný útok 19 únosců z al-Káidy, kteří zneužili čtyři linkové Boeingy.

Časová osa dodnes mrazí:

• 8:46 – Let American Airlines 11 naráží do Severní věže WTC mezi patro 93 a 99.
• 9:03 – Let United Airlines 175 zasahuje Jižní věž mezi patra 77 a 85.
• 9:37 – Let American Airlines 77 bourá do budovy Pentagonu v Arlingtonu.
• 9:59 – Jižní věž WTC se hroutí po 56 minutách hoření.
• 10:03 – Let United Airlines 93 padá do pole u Shanksville v Pensylvánii po vzpouře cestujících.
• 10:28 – Severní věž se zhroutí po 102 minutách od nárazu.

Newyorská hasičská jednotka – FDNY – vjela do chaosu bez váhání. Desítky týmů stoupaly tmavými, zakouřenými schodišti s těžkou výstrojí, zatímco proudy lidí mířily dolů. Mezi 1 344 až 1 426 osobami nad 91. patrem Severní věže po 8:46 už prakticky nebyla cesta ven. Oheň, kouř a žár rozhodovaly v minutách.

Mezi padlými byl i kaplan hasičů, františkán Mychal Judge, zapsaný jako první oficiální oběť v New Yorku. Celkově zemřelo 343 hasičů FDNY a také jeden příslušník dobrovolného Sboru požární hlídky – Keith Roma. V New Yorku se dodnes vede diskuse, zda uvádět číslo 343, nebo 344, aby zahrnovalo i jeho. Symbolem oběti se stala i tvář mladého dobrovolníka Wellese Crowthera, „muže s červeným šátkem“, který opakovaně vyváděl lidi ze South Tower, než se zhroutila.

Nebyla to jen tragédie mrakodrapů. V Pentagonu zemřely desítky lidí včetně 75 příslušníků armády. V letadle UA93 cestující a posádka – vědomi si, co se děje v New Yorku – přepadli únosce. Stroj nikdy nedoletěl na zamýšlený cíl, zřejmě Kapitol nebo Bílý dům. Ten den zahynulo také osm dětí. Jedna finanční firma, Cantor Fitzgerald, přišla o 658 zaměstnanců – nejmasivnější ztráta v rámci jediné společnosti.

Když se prach usadil, ukázala se šíře zásahu. Oběti pocházely z více než 90 zemí a desítek amerických států. Záchranné složky přišly o více než 400 lidí napříč profesemi. Policie a federální agentury se zapsaly do smutného seznamu: zvláštní agent FBI Lenny Hatton, který běžel pomáhat hasičům do věže, i John O’Neill, bývalý šéf protiteroristického oddělení FBI, jenž mezitím nastoupil do vedení bezpečnosti komplexu WTC.

Odpoledne padla i budova WTC 7, po hodinách požáru. Záchranné práce běžely bez přestávky. Na místě – později proslulém jako Ground Zero – se střídaly směny hasičů, policistů, zdravotníků a dobrovolníků. S každým zvednutým kusem trosek se zjevovala lidská tragédie i odolnost.

Čísla jsou jedna věc. V příbězích mají jména. Bezpečnostní pracovník Morgan Stanley, veterán Rick Rescorla, prosadil po útoku v roce 1993 pravidelné evakuační nácviky. 11. září díky nim vyvedl z budovy tisíce lidí, sám však zahynul. V Severní věži přežilo několik desítek lidí ze „schodiště A“ mezi patry nad nárazovou zónou – šlo o výjimečnou souhru náhody, odvahy a rychlého rozhodnutí.

Když si Newyorčané připomínají padlé, nezůstávají jen u čísla 343. Řady zesnulých po letech dál rostou. „Každý rok vzpomínáme 343 členů, kteří zahynuli toho dne. A každý rok si bolestně uvědomujeme, že ty ztráty neskončily u ruin WTC,“ řekl k tomu náměstek komisařky FDNY Robert S. Tucker, když mluvil o členech, kteří onemocněli po práci na trosekách.

Důsledky, které neutichly

Neviditelný nepřítel byl prach. Směs jemného betonu, skla, spalin, vláken a organických látek drtila plíce i imunitu. Tisíce hasičů, policistů, zdravotníků, stavebních dělníků i dobrovolníků dýchaly toxiny dny a týdny. Následky se plíživě ozvaly – chronické dýchací potíže, poruchy trávení, posttraumatická stresová porucha, a hlavně rakoviny. FDNY dnes uvádí přes 360 úmrtí souvisejících s nemocemi po 11. září – víc, než kolik jich padlo v den útoků. Také u NYPD se bilance posouvá: podle policejních statistik zemřely na související nemoci už stovky lidí, poslední součty mluví o zhruba 377.

Koncem roku 2010 prošel tzv. Zadroga Act, který zřídil zdravotní program a odškodnění pro zasažené. Pozdější úpravy zajistily, že program i fond odškodnění poběží dlouhodobě. Do systému se přihlásily desítky tisíc lidí – hasičů, policistů, pracovníků na místě i obyvatel a zaměstnanců z okolí dolního Manhattanu. Každý rok přibývají nově uznané diagnózy, zejména nádory štítné žlázy, prostaty, prsu, ale i lymfomy a leukémie.

Bezpečnost státu se přepsala během měsíců. Vzniklo Ministerstvo vnitřní bezpečnosti, kabinety přestavěly zpravodajské toky a úřady sdílení informací. Byl vytvořen úřad ředitele národních zpravodajských služeb a Národní protiteroristické centrum, aby se zmenšily mezery mezi agenturami. Kongres schválil Patriot Act, který významně rozšířil pravomoci vyšetřovatelů a sledování podezření – a rozpoutal vleklou debatu o hranicích mezi bezpečím a soukromím.

Už 12. září aktivovalo NATO poprvé v historii článek 5 – útok na jednoho je útokem na všechny. V říjnu 2001 začala operace v Afghánistánu s cílem rozbít al-Káidu a svrhnout Taliban, který jí poskytoval útočiště. Následně se USA pustily do války v Iráku, omotanou spory o důvody i následky. Osama bin Ládin byl vypátrán a zabit v roce 2011, ale „válka proti teroru“ se proměnila v dlouhé, složité konflikty.

Zjizvená byla i ekonomika. Americké burzy zůstaly několik dní zavřené – nejdelší neplánované přerušení obchodování od 30. let – a po znovuotevření šly trhy prudce dolů. Pojišťovny a zajišťovny počítaly ztráty v řádu desítek miliard dolarů, aerolinky klesaly na kolena. Dolní Manhattan přežil exodus firem i dlouhý úklid trosek, který trval do jara 2002. Rekonstrukce čtvrti přinesla nové normy, debaty i symboly: One World Trade Center, památníkové bazény v půdorysech obou věží a muzeum, kde ticho mluví víc než slova.

Letecká doprava už nikdy nebyla stejná. Zesílené kokpitové dveře, přísné kontroly na letištích, nová agentura TSA a rozsáhlé watchlisty změnily cestování. Poprvé v historii amerického letectví vyhlásil regulátor celonárodní „ground stop“ – všechny lety musely k zemi. Během hodin se na zemi ocitly tisíce strojů a posádky s pasažéry přistávaly i v Kanadě, kde vznikl zážitek „leteckého mostu“ pohostinnosti, o němž se dodnes vypráví v městě Gander.

Na straně vyšetřování se složitost ukázala v plné šíři. Závěrečná zpráva Komise pro 11. září z roku 2004 popsala řetěz selhání: varovné signály, které zůstaly bez propojení, zdi mezi agenturami a zastaralé systémy. Změnila se pravidla pro sdílení informací, datové standardy i koordinace nouzových hlášení. Newyorské složky přehodnotily radiokomunikaci, velení a evakuační protokoly pro výškové budovy.

Na Ground Zero začaly příběhy, které se odehrávají v tichu. Záchranáři, kteří léta po směně kašlají, berou inhalátory a jezdí na onkologii. Rodiny, které každý rok 11. září naslouchají čtení jmen u památníku a zapalují svíčky u „Tribute in Light“, dvou světelných paprsků stoupajících v noci k obloze. V komunitách hasičů a policistů se drží obyčejné rituály – portréty na nástěnkách, čísla jednotek na helmách, dotyk jmen vyrytých do kamene.

New York je město, které nezastavíš. Ale 11. září ho přimělo změnit pravidla. Správa budov v celé zemi revidovala požární bezpečnost a evakuaci výškových staveb. Firmy zavedly povinné draily, krizové plány a záložní datová centra mimo centrum měst. Pojišťovnictví přepsalo definici teroristického rizika a vlády po světě přehodnotily odolnost kritické infrastruktury – od elektráren po telekomunikační sítě.

Jedním z nejcitlivějších témat je spravedlnost pro ty, kteří následkům teprve čelí. Lidé, kteří v září 2001 tahali hadice, nosili vodu, vařili kávu a odnášeli sutě, dnes vyplňují lékařské zprávy a řeší účty za léčbu. Programy zdravotní péče a odškodnění pomáhají, ale boje o rozpočet a kvalifikace diagnóz se opakují. Každá další přijatá diagnóza rakoviny je dalším připomenutím, že účty za onen den se nedoplatily.

Jen těžko se hledá jedna věta, která vystihne celý dopad. Když se řekne 11. září, vybaví se okamžiky – lidé v oknech, schodiště plná hasičů, telefonát „Miluju tě“, běh prachem k Brooklynu s botami v ruce. A pak dlouhé roky, kdy se město učí žít s jizvou. Vzpomínka není o přepisu dějin do heroických legend. Je o přesnosti, o každém jménu a čase, o odpovědnosti, která se netýká jen New Yorku.

Nakonec je to i otázka toho, co považujeme za normální. V roce 2001 ještě neexistovaly chytré telefony, sociální sítě ani „živé přenosy“ z kapes. Přesto měl svět pocit, že vše sleduje v přímém přenosu. To, jak o katastrofách informujeme, jak ověřujeme fakta a jak bráníme šíření bludů, je dnes stejně důležité jako zákony a ploty. I to je dědictví onoho rána.

Ačkoliv čísla mluví jasně – 2 977 obětí, 343 hasičů ten den, stovky dalších kvůli nemocem – nejde o statistiku. Jde o závazek. Poctivě vyprávět, co se stalo. Udržet podporu pro ty, kteří kvůli pomoci druhým dnes sami potřebují pomoc. A nenechat se otupit samozřejmostí, že „už je to dávno“. Pro New York – a pro všechny, kterých se to dotklo – ten den neskončil.