Zemřel Jiří Menzel, Oscarový režisér Ostře sledovaných vlačků

Český filmový režisér Jiří Menzel zemřel 5. září 2020 ve věku 82 let v Praze po tříletém boji se zdravotními komplikacemi. Jeho smrt oznámila jeho manželka Olga Menzelová na sociálních sítích dne 6. září, napsavši: "Včera večer doma v našich náručích tvoje tělo opustilo náš pozemský svět." Byl to konec života, kterého se dotkly tisíce lidí – nejen těch, kteří viděli jeho filmy, ale i těch, kteří jen o nich slyšeli. Menzel nebyl jen režisérem. Byl hlasem generace, která se snažila mluvit o lidskosti v době, kdy to bylo nebezpečné. A jeho Ostře sledované vlaky nebyly jen filmem. Byly přelomem.

Od FAMU k Oscaru: Jak začal příběh

Narodil se 23. února 1938 v Praze jako syn spisovatele Josefa Menzela. V roce 1962 absolvoval režii na FAMU, kde se setkal s dalšími budoucími velikány československého filmu. Jeho první celovečerní film, Ostře sledované vlaky (1966), byl přizpůsobením příběhu Bohumila Hrabala. A přestože se zdálo, že to je jen malý příběh o mladém nádražním pracovníkovi, který se snaží zachránit vlak před německými vojáky, film se stal globální senzací. V roce 1967 získal Oscar za nejlepší zahraniční film – první a dosud jediný český film, který ho získal za celou dobu. Hrabal řekl později, že tento film má raději než svou vlastní knihu. A to je řeč, která sama o sobě říká všechno.

Kultovní filmy a nečekané úspěchy

Menzel nezastavil. Pokračoval s Rozmarné léto, Slavnosti sněženek, Postřižiny a Obsluhoval jsem anglického krále. Všechny tyto filmy měly jedno společné: vypadaly jako lehké, téměř pohádkové příběhy, ale pod povrchem se skrývaly hluboké otázky o svobodě, lásce a lidské důstojnosti. V roce 1990 získal Skřivánci na niti Zlatého medvěda na Berlínském filmovém festivalu. V roce 1996 mu byl udělen Český lev za celoživotní přínos českému filmu. A přestože měl kariéru plnou ocenění, nikdy se nechával zneužít. Vždy říkal, že film je o lidech – ne o technice, ne o efektech, ne o penězích.

Člověk za kamerou

Většina lidí neví, že Menzel nejen režíroval, ale také hrál. Objevil se v Postřižinách jako číšník, v Obsluhoval jsem anglického krále jako vedoucí kuchyně. A v divadle? Představil se v mnoha představeních, včetně těch v Divadle Na zábradlí. Jeho kniha Rozmarná léta z roku 2013 je nejen vzpomínkou, ale i odhalením, jak těžké bylo být umělcem v komunistickém Československu. "Nechal jsem se vychovávat filmem, ne ideologií," říkal často. A to bylo jeho největší odpor.

Pohřeb a dědictví

Dva roky po jeho smrti, v roce 2022, byl Jiří Menzel uložen na Vyšehradě – místo, kde odpočívají největší české osobnosti. Pohřeb byl tajný, jak požádala rodina. Nechtěli veřejnou show. Chcely klid. A to je typické pro Menzela. Nikdy nechtěl být hvězdou. Chtěl být člověkem, který přišel s příběhem, který se hodil do srdce. V roce 2020, krátce po jeho odchodu, Febiofest v Praze se stal jeho pietním projevem. Karel Gott, který také zemřel v roce 2019, byl připomenut vedle něj – jako dva sloupové kmeny české kultury, které už nejsou, ale jejich stín zůstává.

Proč to dnes stále má význam?

Menzelův film je jako kámen, který hodíš do klidného jezera. Vlny se šíří – a neustále. Dnes, kdy se film plní kaskádami a efekty, jeho dílo připomíná: největší účinek má ten, který se nestane na obrazovce, ale v srdci diváka. Jeho postavy neřeší světové války. Řeší, jak přežít vlastní život. A to je přesně to, co dnes potřebujeme. Ne větší zbraně. Ne větší příběhy. Ale větší lidskost.