Na jaře 2025 se v Moskvě utvořila neobvyklá situace: bývalý syrský diktátor Bashar al-Assad žije v klidu, ale pod přísným dohledem — bez veřejných vystoupení, bez interview, bez jakéhokoli politického výrazu. Jeho azyl, osobně schválený Vladimirem Putinem, není dar, ale podmíněná útěcha. A zatímco al-Assad klidně sedí v jednom z moskevských bytů, jeho nástupce Ahmed al-Sharaa v Paříži, Washingtonu a Berlíně hledá podporu, ale v Moskvě hledá něco jiného: spravedlnost — a zároveň vojáky.
Asyl jako strategická záležitost
Podle prohlášení ruského velvyslance v Iráku Elbruse Kutrasheva z 7. dubna 2025 byl al-Assadův azyl v Rusku přímo nařízen Putinem — a s jednou klíčovou podmínkou: úplné vystoupení z veřejného života. To není jen formální požadavek. Je to způsob, jak Rusko zachovat tvář, aniž by muselo vydávat člověka, kterého obviňuje Mezinárodní trestní soud z válečných zločinů. Al-Assad je v Syrii vyhledáván pro masové vraždy, použití chemických zbraní a systematické potlačování opozice. Rusko ho ale nechce vydávat — ne proto, že by ho podporovalo, ale protože ho považuje za strategický aktiv.
Podle analýzy Carnegie Endowment for International Peace z října 2025 je Putinův postoj logický: vydání al-Assada by znamenalo přiznání, že desetiletá podpora režimu byla chybou. Namísto toho Rusko využívá jeho přítomnost jako záruku, že nový režim v Damasku bude závislý na moskevské ochraně. Al-Sharaa si to dobře uvědomuje.
Al-Sharaa: Spravedlnost nebo bezpečnost?
Na začátku března 2025, kdy se poprvé setkali v telefonické konverzaci, al-Sharaa netvrdil, že žádá o vydání al-Assada. Ale 22. března 2025 Al Arabiya citovala neoznačené zdroje, podle nichž al-Sharaa Putinovi přímo požádal o předání bývalého diktátora pro soudní proces. V říjnu 2025, v rozhovoru s 60 Minutes, al-Sharaa potvrdil: „Stále plánuju vyšetřovat al-Assada — právními prostředky.“
Pak přišla jeho návštěva v Moskvě 15. a 16. října 2025. Podle syrských úředníků byla hlavní témata: vojenská spolupráce a možná i vydání. Ale když se o tom zeptali, odpověděl Dmitrij Peskov, mluvčí Kremlu: „Zde nemáme co hlásit o Assadovi. Nic k tomu nemáme.“
To je typický ruský diplomacie: neodmítáme, nepotvrzujeme — jen zatajujeme. Al-Sharaa ale neztrácí naději. Ví, že Rusko potřebuje Syrii více než ono Rusko. Bez Syrie je Putinova „východní fronta“ v Blízkém východě jen pohádka. A bez ruského vojenského přítomnosti v jižní Syrii — kde Izrael provádí pravidelné útoky — je nový režim v Damasku zranitelný.
Vojsko místo výdaje
Al-Sharaa nežádá o peníze. Nežádá o zbraně. Žádá o ruské vojáky — v jižní Syrii. Ne jako okupanti, ale jako „stabilizační síly“ — proti izraelským úderům. To je chytrý tah. Rusko by tak mohlo znovu získat vliv na strategickou oblast, kde v posledních letech dominuje Izrael. A zároveň by se vyhnulo otázce vydání al-Assada — protože když Rusko posílá vojáky do Syrie, není to země, která vydává zločince. Je to země, která chrání stabilitu.
Podle analýzy Carnegie v lednu 2025 se poprvé po pádu al-Assada do Syrie vrátila ruská delegace pod vedením místopředsedy zahraničního ministerstva Mikhaila Bogdanova. Byl to signál: Moskva se nevzdává. A když se v říjnu setkal Putin s al-Sharaou, nebylo to jen setkání dvou politiků. Bylo to setkání dvou mužů, kteří se spolu učí hrát novou hru — kde al-Assad je ještě karta, ale už ne ta, kterou se hraje o moc.
Proč to všechno dělá Rusko?
Rusko nechce al-Assada. Ale nechce ani ztratit jeho symbolickou hodnotu. Pokud by ho vydal, ztratil by důvěru u všech autoritářských režimů na světě. Pokud ho nechá v Moskvě, může ho použít jako záruku — že jakýkoli nový syrský vůdce bude muset počítat s Moskvou. Al-Sharaa to ví. A proto se nevyhýbá rozhovorům o spravedlnosti. Ví, že čím více se o al-Assadovi mluví, tím větší tlak má na Rusko — a tím větší šanci má získat to, co skutečně potřebuje: ruské vojáky na jeho hranicích.
Na konci dne je to nejen o spravedlnosti. Je to o geopolitické rovnováze. A Rusko hraje v této hře s karty, které má — a al-Assad je jednou z nich. I když už ne hráč, je stále figurou na desce.
Co bude dál?
Nejblíže je další návštěva al-Sharae — možná v zimě 2026. Zatímco Rusko se bude vyhýbat přímým odpovědím, Damaskus bude zvyšovat tlak. Pokud se Izrael rozhodne provést větší útok v jižní Syrii, al-Sharaa může předložit Moskvě ultimátum: buď posílíte vojenskou přítomnost, nebo se budu muset obrátit na jiného spojence. A to by bylo pro Kreml nejhorší scénář — ztráta vlivu v Syrii, přestože se v ní bojovalo deset let.
Al-Assad už není mocný. Ale jeho přítomnost v Moskvě je stále mocná. A dokud Rusko nevzdá svůj postoj, bude zůstávat v tichém, ale nebezpečném exilu — mezi minulostí a budoucností.
Často kladené otázky
Proč Rusko nevzdá al-Assada, když je v Syrii vyhledáván pro válečné zločiny?
Rusko nechce vydávat al-Assada, protože by to znamenalo přiznání, že jeho desetiletá podpora jeho režimu byla chyba. Místo toho využívá jeho přítomnost jako diplomatický nástroj — zajišťuje, že nový syrský režim zůstane závislý na moskevské podpoře. Vydání by oslabilo Rusko v očích jiných autoritářských režimů.
Co chce nový syrský prezident Ahmed al-Sharaa od Ruska?
Al-Sharaa nechce peníze ani zbraně — chce ruské vojáky v jižní Syrii. Jeho cílem je vytvořit stabilizační pás, který by omezoval izraelské útoky. To by mu poskytlo bezpečnost a zároveň posílilo jeho legitimitu doma. Rusko by tak mohlo obnovit svůj vliv bez přímého vstupu do války.
Je možné, že al-Assad bude jednou vydán?
Zatím ne. Rusko oficiálně neodmítlo, ale ani nepotvrdilo žádnou žádost o vydání. Al-Sharaa se v rozhovorech vyhýbá přímým žádostem — pravděpodobně proto, že ví, že Rusko nevydá al-Assada. Místo toho používá otázku spravedlnosti jako diplomatický tlak, aby získal vojenskou podporu.
Jaký vliv má přítomnost al-Assada v Moskvě na mezinárodní vztahy?
Přítomnost al-Assada v Rusku je pro Západ zdrojem kritiky, ale pro Moskvu je to strategický akt. Ukazuje, že Rusko stále hraje roli globálního hráče, který může chránit i kontroverzní postavy. Zároveň to omezuje tlak na nový syrský režim — protože vydání by znamenalo politickou katastrofu pro Kreml.
