Alcatraz: Skutečná tvář věznice, kde byl ticho horší než mříže

Život na Alcatrazu: Ticho, které ničí

Když se řekne Alcatraz, spoustě lidí naskočí v hlavě obrazy mříží, ostrovní izolace a známých zločinců. Pro ty, kteří zde prožili část svého života, byl ale Alcatraz především místem neustálého psychického tlaku, samotky a ticha, které bylo snad ještě drtivější než pevné zdi okolo. Alcatraz byl otevřen v roce 1934 jako federální věznice pro ty nejnebezpečnější vězně Spojených států, které jiné instituce nezvládaly. A nedal jim šanci na útěk, ani úlevu.

Každý nově příchozí vězeň si musel projít náročnou devadesátidenní karanténou na druhém patře B-bloku. Čekala na něj cela o rozměrech sotva 9 x 5 stop – pouhá postel, umyvadlo a záchod přímo na dosah. O soukromí si mohli nechat zdát, kontakt s rodinou byl omezen na jedinou návštěvu měsíčně a dopisy se kontrolovaly. Každý pohyb pod dohledem, každý den stejný režim. Pokud někdo porušil řád, putoval na disciplinární D-blok.

Nefalšovaná izolace v 'Díře' a legendy Alcatrazu

Samovazba na D-bloku nebyla obyčejným samotářským režimem – šlo spíš o test lidské psychiky. Vězni zde neměli dovoleno téměř vůbec mluvit, do sprchy se dostali maximálně jednou týdně. Nejhorší však byla tzv. 'Díra' – cely číslo 9 až 14, které byly vystavěné kvůli absolutní smyslové deprivaci. Žádné okno, stále temnota, na zemi jen otvor pro potřebu a jeden „pruh“ na noc místo matrace. Jeden týden v takovém prostoru dokázal člověka zlomit mnohem rychleji než roky za mřížemi.

Známý „Birdman z Alcatrazu“ Robert Stroud prožil v D-bloku šest let kvůli své neovladatelné agresi. Mezi další legendy patřil Al Capone, který tady ovšem slavné mafie už využít nemohl. Proslulý je i útěk trojice Frank Morris a bratři Anglinové v roce 1962. Ti uprchli ventilační šachtou a stopy po nich dodnes nemá nikdo jisté. Přestože některé jídlo ve věznici předčilo kvalitu běžných věznic té doby – personál si dal na jídle záležet, aby nebyly zbytečné potyčky – psychický tlak a samota tuto drobnou výhodu naprosto přebily.

Kromě samovazby zaměstnávala vězně i tvrdá práce – tkali koberce, vyráběli uniformy nebo se věnovali truhlářství. Všechno pod přísným dohledem, často o samotě nebo v malé skupince, aby se minimalizovalo riziko spiknutí. Dojem z humanity měl na Alcatrazu zůstat opravdu jen zdánlivý. Po uzavření v roce 1963 se Alcatraz proměnil v magnet pro turisty, kteří tu ale horor každodenní izolace na vlastní kůži nikdy nezažijí.